Opel Zafira už není na našem trhu žádnou novinkou, ale přesto si myslím, že se nemohu nepodělit o zážitek z šoférování tohoto, dle mého názoru na svou dobu povedeného, praktického a plnohodnotného rodiného vozidla.

Navíc se chystá uvedení nového modelu a po mé zkušenosti se současně vyráběnou verzí, půjde pravděpodobně o dílčí vylepšení už šest let nabízeného vozidla, zajímavého nejen pro cestovatelsky založenou rodinu.

Na cestu k žabožroutům, mi šéf velkoryse propůjčil, zvenku i zevnitř zaprasenou Zafiru, s motorem 2.2 Hdi (94 Kw, 280Nm při 1800-3000 ot/min), vyrobenou v roce 2002. Tachometr ukazoval 60 000 kilometrů a nebyl důvod mu nevěřit. Tímto rodinným vozem jezdí obyčejně šéfova manželka se dvěma dětmi. Jedno je slintající, různé tělesné pachy a tekutiny vypouštějící batole a druhé rozmazlený tříletý fracek, se silně destruktivním přístupem k věcem svých rodičů. Interiér vůbec nevykazoval známky toho, že vůz používá zástupce druhu homo sapiens, spíše vypadal, jako kdyby uvnitř explodoval vetřelec, který sežral kontejner s netříděným odpadem. Nejsem žádný bůh pořádkumiluvnosti, ale tohle bylo i na mě moc. Při smutné představě dlouhé cesty s tímto pojízdným hnojištěm, jsem zaparkoval v první oáze motoristů. Když jsem opouštěl benzínku, kde jsem utratil šedesát korun za vysavač, zakoupil tři stromečky a kde jsem díky ochotě obsluhy čerpací stanice zanechal dva plné pytle odpadků a biologického odpadu v různém stádiu rozkladu, dalo se již na místě řidiče sedět, oči ovšem nesměly opustit přístrojovou desku, nebo nedejbože zkoumat další prvky nadstandardní výbavy. Přes veškerou snahu se mi totiž nepodařilo z různých záhybů interiéru odstaranit všechen humus. Stopařky byly pro tuto cestu tedy pasé, protože pokud by vyznavačka levné dopravy nenastupovala v noci, nebyla by pidlovoká nebo silně astigmatická na obě oči a netrpěla by akutní ztrátou čichu, myslím, že by se jen velmi těžko hledalo vhodné téma k hovoru. O nějakých případných fyzických pikantnostech a aktivitách v útrobách vozidla nemohlo být ani řeči, v takových podmínkách bych nemohl pracovat.

Další obavy ve mě vzbuzoval, před nástupem do tohoto vozidla, motor. Vím, že moderní dieselové motory disponují vysokým výkonem, kroutícím momentem, vynikají nízkou spotřebou atd. Alespoň se o tom všude píše a zastánci této technologie z řad mých známých pějí chválu na všechny možné i nemožné výhody dieselové techniky. Někdy mám pocit, že se už mluví o vznášedlech, nebo o projektech NASA, nejspíše se však hovoří o zbožných přáních. Já si prostě nemohu pomoci, protože když ráno soused nastartuje svou zánovní Fábii, poháněnou nejbrutálnější pohonnou jednotkou na světě, totiž 1.9 SDI od VW, jakékoli kladné emoce k dehtu mě ihned opouštějí. Tuto vlastnost dieselových agregátů, mi připomnělo i prvních deset kilometrů ujetých se studeným motorem Zafiry. Auto drnčí, chrochtá a ze strachu o stav motoru lechtáte plynový pedál špičkou chodidla. Jak zvyšujete rychlost, hlídáte zároveň otáčkoměr, jako kdysi piloti v africké poušti startujících hurricanů teplotu glykolu ze strachu, aby vám něco nechrstlo do ksichtu. Prostě diesel by moje požadavky na denní krátké pojížďky z domova do práce příliš nesplňoval, právě pro nekultivovaný běh motoru za studena. Na delší trase, jako byl tento 2500 km dlouhý výlet, mě však motor po zahřátí na provozní teplotu překvapoval svou pružností a plynulým zátahem, už od hranice 1500 otáček.

V Zafiře příjemně překvapí pohodlné, ale poněkud měkčí sedadlo řidiče s výklopnou a stavitelnou loketní opěrkou. Tuto jsem ovšem začal používat až na zpáteční cestě, protože na jejím semišovém povrchu byly nějaké podezřelé skvrny, připomínající plíseň. Po prozkoumání za denního světla a důkladném očichání jsem zjistil, že se jedná o neškodné a zaschlé zbytky nějakého mléčného produktu pro děti, takže jsem začal bez obav používat výhody opřeného loktu pravé ruky. Člověk se později jen pousměje, kde všude ruka, ovládající šajtpáku ve vozidle bez opěrky, může spočívat.

Na Zafiře kladně hodnotím také přehlednost všech ukazatelů a jejich čitelnost. Oplovský digitální displej palubního počítače na středovém panelu je přehledný, ale zároveň vás nenutí k neustálému nahlížení, jako některé cirkusácky barevné konkurenční displeje jiných automobilek. Praktické kapsy ve dveřích u řidiče a spolujezdce pojmou i více než jednu pet láhev z tekutým občerstvením a jsou po hmatu dobře přístupné. Volant má vhodný průměr a tloušťku věnce, z auta je výborný výhled do všech stran. V žádných rychlostech a to ani hodně přes 150 kilometrů v hodině, vás neruší žádný aerodynamický hluk. Zadní dveře se vyklápí vysoko, takže ani 190 centimetrů mé maličkosti nemělo strach o svůj skalp. Prostorný kufr postrádající schodek, umožňoval snadnou manipulaci s uloženými předměty a ani jsem si tradičně nezasvinil kalhoty od nárazníku, tak jak k tomu dochází u jiných vozidel s utopeným kufrem. V interiéru kupodivu při jízdě nic nevrzalo, jednom mi vadil jeho poprodejní uživatelský bejbytuning. Ten mi bohužel zabránil praktikovat zkoušku pohodlnosti sedadel za řidičem, protože nikdy nevíte, co všechno může sedák užívaný nevychovanými dětmi se silně benevolentními rodiči obsahovat a co vše na něm a v něm zasychá. Pohledově se dá ovšem konstatovat, že i na prostřední řadě sedadel, se člověku do vzrůstu dvou metrů trůní celkem pohodlně. Šestá a sedmá sedačka chyběla, protože prostor za prostřední sadou sedadel jsem využil k přepravě firemních materiálů, ale ani tak bych si nedělal iluze o jejich použitelnosti pro dospělé osoby na delší cestě.

Páčky k ovládání směrovek a stěračů chodí ve svých drahách se skřípáním a drhnutím. Praskání plastů ve mně vzbuzovalo obavu, že některé z tykadel vrátím po návratu majiteli sólo. Nejhorší zkušeností se Zafirou, byla šaltpáka. Vůbec jsme si spolu nepadli do oka a především do ruky, takže oceňuji, že jsem většinu cesty strávil na dálnici. Rychlosti nad šedesát kilometrů musel oddřít pátý rychlostní stupeň, protože jsem se s kulisou řazení nechtěl utkávat častěji. Řadící dráhy jsou příliš dlouhé, řadička má nevhodný tvar a délku, klechtá, nepostojí v klidu a za studena jsem musel řadit s meziplynem jako šofér třicetileté autobusu. Fuj skopčáku, umíš to líp.

Asi nejvíce srandy si užijete s takto omotorovanou Zafirou na českých dálnicích. Postrádajíc štítek s motorizací, působí vysoký profil a krabicoidní tvar Zafiry jako magnet pro výlevy zbídačeného ega majitelů malých kompaktních aut, různého stáří a výkonu. Sotva někoho takového na dálnici „ometete“ stopadesátkou, postřehnete ve zpětném zrcátku, kterak předjeté vozítko zrychluje a snaží se o dojetí a revanč. Úplně v zátylku cítíte, jak řidič vozítka cítí svou šanci na předjetí takto obyčejně vypadající a motoricky neoznačené krabice a jeho dychtivost po satisfakci. Tady se vnucuje otázka, zda je skutečně nějaký vztah mezi průměrnou délkou pánského přirození a přeceněním výkonu řízeného vozidla. V takových situacích oceníte, že motor Zafiry v této rychlosti točí 2500 otáček, což je pro takový překvapivý skok vpřed s pisklavým nádechem turba ideální rychlost. Nejpozději po druhém neúspěšném pokusu o dojetí a předjetí, vám dotyčný obejda dá pokoj a červenolící se vrátí do vhodné cestovní rychlosti, svého městského automobilu. Je škoda, že takový řidič nejspíše neocení vaši snahu ušetřit mu prostředky na pohoné hmoty. Skutečně špatně nesl úděl slabšího motoru zakrslý řidič ochcávky f kombajnu, f obyčblůlajnu, f turbodechtu 1.9 s fůlblekfont, s Blanenskou RZ. Nemaje dostatek výkonu v dálničních kopcích Vysočiny, neodpustil si přátelské pozdravy dálkových světel potom, co byl nucen zanechat jízdy po středu dělící čáry obou dálničních pruhů a přesunout se pokorně do prázdného pravého. I když z výfuku Oktávky létaly rozžhavené saze a pidišofér příliš nezatěžoval svou vahou už z výroby 1400 kg těžké auto, nebyl schopen udržet tempo a přiznat porážku svého lidového vozu vagónem od Oplu. Byl jsem si alespoň jist, že jsem zpět v naší milé Českomoravské kotlině, plné rozverně laškující řidičské obce. Korektnost francouzkých a především německých řidičů mi už lezla na nervy a člověk by mohl při delším pobytu v těchto zemích zapomenout na zákony džungle.

Co mě příjemně překvapilo byla spotřeba. I když jsem Zafiru proháněl stopadesátkou, někdy i více, po tuzemských i zahraničních dálnicích, schlamstl motor Zafiry průměrně jen 6,5 litru nafty na 100 km. Vzhledem k tomu, že se jedná o vozidlo se skoro dodávkovým profilem, tudíž má aerodynamiku asi jako lednička, zdá se mi spotřeba příjemně nízká. Při průjezdech zatáčkovitých silniček pod Alpami neměla Zafira tendenci se výrazně naklánět a neprojevovaly se u ní žádné tendence ať k přetáčivému, nebo nedotáčivému smyku. Nejlépe se ale Zafira cítí na dálnici. I humpolecký tankodrom vstřebal podvozek tak, že jsem na chvíli zapomněl, že se právě nacházím na unikátním skanzenu, vypovídajícím o umění socialistické výstavby.